Oslava 10. výročí prvního alba Simple Plan „No Pads, No Helmets…Just Balls“ je skvělou příležitostí ohlédnout se zpátky a podívat se na to, jak vůbec kapela vznikla, jaké měla cíle tehdy a jak se dnes změnily nebo nezměnily, co vůbec plánuje dobudoucna a tak dále.
Právě na tyto a další otázky se Jon Ableson z hudební stránky Alter The Press zeptal v novém rozhovoru Chucka (a ke konci také Sebastiena) a vzešel z toho jeden z nejzajímavějších rozhovorů za velmi dlouhou dobu.
Z tohoto rozhovoru jsme se například dozvěděli, že ještě tento rok k oslavě 10. výročí by Simple Plan chtěli vydat nejenom již zmíněné EP s nevydanými písněmi a nové DVD, ale také už několik let slibovanou fotoknihuvýsledná fotokniha by měla mít na 250 stránek a měla by dokumentovat život na cestách, v zákulisí a mnoho dalšího.
Připravila jsem pro vás český překlad tohoto rozhovoru a celý jej najdete zde, takže čtěte dál:
O deset let později: Simple PlanAutor: Jon Ableson (Alter The Press) – původní anglická verze textu
ATP: Je to deset let, co vám vyšlo album „No Pads, No Helmets… Just Balls“. Co se ti v retrospektivě vybaví, když se řekne toto album?
Chuck: Nejdřív asi to, že je neuvěřitelné, že už je to deset let, ten čas opravdu letí. Jsem hrozně vděčný za to, že jsme stále tady, že stále něco znamenáme a že jsme vydali čtyři alba. Většina kapel skončí po druhém a jsou na výslunní jen na chvilku. Nechci přímo říkat, že jsme to lidem ukázali, ale pamatuju si, jak mezi lety 2002 a 2003 spousta lidí říkalo: „Ti budou za týden minulost!“ a „Těm vyjde jen jeden hit!“ a že to nikdy nikam nedostáhneme.
Myslím si, že to, že jsme stále tady v nás vyvolává hodně hrdosti a uspokojení. Máme hardcore fanoušky, kteří na nás stále chodí. Ale co je na tom všem nejlepší je, že je to pořád jen nás pět. Myslím to, že jako kapela jsme pořád spolu a že nás baví, co děláme. Víc než kdy jindy si ceníme toho, co máme a jaké štěstí jsme měli, protože hodně lidí nemělo šanci být v naší pozici. A kvůli tomu se snažíme to nepokazit a neztratit to, co máme.
ATP: Kdyby jste se mohli vrátit v čase a změnit něco ohledně tohoto alba, co byste učinili jinak a proč?
Chuck: Všechno se děje z nějakého důvodu, víš? Je to jako když tě na střední škole vyfotí a ty se na tu fotku pak po letech podíváš a řekneš si „Co jsem to měl sakra na sobě? Co měl znamenat ten účes?“ Je tu možná pár věcí, které bych udělal jinak, jako například produkci tohoto alba – přál bych si aby byla blíž té, co jsme měli na druhém albu. Vyšlo z toho něco, co nebylo tak rockové, jak jsme chtěli, aby to bylo, ale bylo to naše poprvé ve studiu, takže jsme neměli žádné znalosti a nevyjádřili jsme se dost jasně, co přesně chceme.
Myslím si, že zvuk tohoto alba je něco, co bych možná trochu změnil, ale jinak celkově jsem s těmi písněmi velmi spokojen. Myslím si, že když jimi čelíme živému publiku, je úžasné, že je lidi stále zbožňují – jako třeba při „I’d Do Anything každý vždycky šílí. Minulý rok jsme hráli na Warped Tour a z téhle písně naprosto všichni síleli. „Perfect“ pro nás byla asi tou nejdůležitější písní, kterou jsme kdy napsali. Je písní, kterou hrajeme všude, ať jsme v jakékoliv zemi, vždycky ji hrajeme na závěr naší show. Je to skoro jako naše vlastní „Bro Hym“ od Pennywise, je to tradice zahrát ji na konec a všichni vždycky zpívají každé slovo. Pierre už ji ani nemusí zpívat. Ve chvíli, když je na pódiu jen Pierre, a hraje ji na akustickou kytaru, já nejdu do zákulisí, ale sedím u svých bicích a sleduji naše fanoušky, abych je viděl zpívat ten text. To je můj nejoblíbenější moment našich koncertů.
Je to vtipné. První deska tě vždycky nějakým způsobem definuje. Byli jsme mladí a psali jsme o tom, co jsme znali – pamatuju si na doby, kdy nám bylo tak 25-26 a nechtěli jsme už moc hrát „I’m Just A Kid“, ale teď když se na to podíváme zpětně, kašleme na to jak to vypadá – ta píseň je součástí toho, kým jsme a lidi tu píseň milujou. Je to skoro jako kdybychom se snažili naše první album skutečně přijmout, ne jako jiné kapely, které se od svých prvních desek snaží držet co nejdál. Je součástí historie naší kapely a my ji teď přijímáme víc než kdy jindy.
ATP: Lituješ toho, že jste se k velké nahrávací společnosti zapsali už hned na začátku?
Chuck: Ani trochu. Opět říkám, definovalo to naší kariéru. Myslím si, že bez toho bychom neměli tu možnost hrát všude po světě, tak jak to děláme teď a vytvořit ze sebe globální kapelu, která může headlinovat v Austrálii, jihovýchodní Asii, v Jižní America, Kanadě, Spojených státech atd. Měli jsme štěstí, že naše album vyšlo v roce 2002, protože jsme byli jednou z posledních kapel, která měla tu možnost mít užitek ze „starého systému“, kdy můžeš prodávat desky a být na rádiu jako rocková kapela, což – když se na to podíváme teď – je nyní ve Spojených státech extrémně těžké.Řekl bych, že tehdy byli naši fanoušci více loajální, takže si myslím, že to, že jsme je získali na naši stranu už tak na počátku je úžasné, když si vezmeme to, že i po deseti letech tu pořád jsou. Tito fanoušci tu pro nás byli už mezi 2001 a 2002 a potkáváme je i dnes a říkají nám, že nás potkali, když jsme ještě předskakovali Sugar Ray a na naší první Warped Tour.
Byli jsme tou kapelou, která hrála v našich sklepech a našim cílem bylo celou dobu to, abychom byli slyšeni. To, že jsme se zapsali k Lava/Atlantic nám tuto šanci dalo. Myslím si, že jsme se zapsali k nahrávací společnosti, která nám věřila. Nebyli jako jiní zlí hledači talentů, kteří v nás nevěřili a naše písně je vůbec nezajímali. Nikdy v životě nám neřekli, že bychom se měli jinak oblékat, nebo psát jiné písně. Prostě milovali to, co děláme a nikdy jsme necítili žádný nátlak. To šlo taky asi i trošku z nás, protože Pierre a já jsme hráli v kapelách od té doby, co nám bylo 13. Vydali jsme předtím už dvě desky, tourovali jsme s kapelami jako MxPx nebo Lagwagon, takže jsme měli celkem dobré ponětí o tom, kdo jsme a jak se chceme jako kapela prezentovat. Nemyslím si, že jsme cítili nátlak, se kterým se setkávají jiné kapely ve velkých nahrávacích společnostech. My jsme si prostě dělali své a měli jsme lidi, kteří nám pomohli, aby nás někdo poslouchal.
ATP: „I’m Just A Kid“ byl první single, který Simple Plan vydali. Co pro vás tato píseň znamená?
Chuck: Když píšete píseň, není to přesně úplně věda, ale pamatuju si na to, když jsme tuto píseň psali v obýváku mých rodičů s Pierrem a Sebem. Pracovali jsme na první části této písně a najednou jsme měli skvělý refrén a říkali jsme si „Páni, tohle je něco opravdu speciálního. Je to něco, s čím se lidi můžou navždy ztotožnit.“ Ve sklepě jsme pak nahráli demo této písně, ještě předtím, než jsme se zapsali k labelu, dlouho předtím, než nám vyšlo první album. Připadalo nám, že tuhle píseň prostě nahrát musíme, protože nám tato píseň pomohla k tomu, aby nás nahrávací společnost přijala, abychom vůbec první album vydali a tak.
Opravdu jsme v ní věřili, byla to speciální píseň. Nikdy nebylo pochyb, že tohle bude náš první single. Je vtipné, že se tomuto singlu ve Státech nedařilo nějak ohromně, ale zato v Kanadě a v Japonsku to byl náš největší hit – byla to píseň, kterou jsme se jim představili. Pamatuju si na to, když jsme poprvé cestovali. Naše první headlinové turné bylo po Japonsku. Přijeli jsme tam a měli jsme tam ohromný úspěch. Hráli jsme vyprodané koncerty asi 2-3 noci v Tokiu a lidi na nás čekali na letišti a v hotelu. Byla to první ochutnávka toho, jaké je to mít venku úspěšnou píseň a kapelu, na které lidem záleží. A to bylo vše jen díky této písni. Rád se na tuto píseň dívám zpětně a říkám si, jak moc nám do tohoto světa otevřela dveře. Teď, když už jsem o něco starší, dokážu pochopit proč jsme byli jednoduchým terčem posměšků kvůli tomu, jak popoví a mladí jsme byli. Ale víte co, je to naše minulost a v té době jsme tomu 100% věřili. Bylo to něco zvláštního a dalo nám to velké množství fanoušků. Teď je vtipné, že je to velmi oblíbená píseň i na místech, kde zprvu ani takovým hitem nebyla a je to tak trochu kultovní píseň, asi jako když Blink hrají „Carouse!“. Je to zajímavé.
ATP: Kdy sis naposledy toto album poslechl celé?
Chuck: Docela nedávno. S 10. výročím alba pracujeme hned na několika projektech a snažíme se dát dohromady hned několik různých nápadů. Nacvičujeme na turné a chtěli bychom tam přidat několik starých songů. Poslouchal jsem ho celé hned několikrát a je sranda, že na některé věci člověk úplně zapomene, například jedné písni jsme si říkali: „Jé, takhle část je tak cool!“ Naším cílem bylo tehdy vytvořit tu nejlepší pop-punkovou desku, jakou můžeme udělat – ale pořád tam máme písně jako “Meet You There“, které jsou více závažné. Máme tam “Perfect“ a pak “One Day“, což je zase úplně něco jiného – něco mezi Sugar Ray a Smash Mouth. To, co na této desce vynikalo byli především rychlé songy – v porovnání například s naší třetí deskou.
Jsem na toto album opravdu hrdý a na to, že v něm lidi stále nacházejí něco, co se jim líbí. Myslím si, že našim cílem je jednou odehrát koncert jenom se všemi písněmi z tohoto alba. Je to můj nápad, o kterém si myslím, že by se jednou měl uskutečnit a jsem si skoro jistý, že do toho půjdem. Přijde mi, že účelem každé naší desky je, aby byla pořádná od začátku do konce, ne jenom první tři, čtyři písně a pak nějaká výplň. S touto deskou jsme strávili rok a půl ve studiu nahráváním demo verzí, vyhazováním písní a začínáním úplně od začátku; ale opravdu jsme se s tímto albem nadřeli s tím, že jsme věděli, že každá z těchto písní by mohla být něčí nejoblíbenější. Je vtipné, že když se někoho zeptáme, jakou píseň chce slyšet, je to vždycky 11 úplně odlišných odpovědí. Připadá mi, že když už od lidí takovou reakci dostaneš, s každým albem, byla to dobře odvedená práce.
ATP: Co je tvoje nejoblíbenější album Simple Plan a proč?
Chuck: Nemůžu se rozhodnout mezi „Still Not Getting Any…“ a „Get Your Heart On!“. Myslm si, že na SNGA je několik písní, které jsou vážně super a pořád si užívám, když hraju naivo písně jako „Jump“. Vždycky začínáme koncerty se „Shut Up!“ protože se na úvod skvěle hodí a nahráli jsme ji s producentem Bobem Rockem (Auerosmith, Metallica, Motley Crue). Zní opravdu silně, velice a rockově, což je přesně to, co jsme chtěli.
Přijde mi, že po úspěchu prvního alba existuje určitý nátlak k tomu, aby kapela vydala desku, díky jteré budou moci pokračovat i nadále a dále růst. Myslím si, že důvod proč ji mám tak moc rád je proto, že s ní mám spojeno velké množství dobrých vzpomínek z turné. Udělali jsme tolik skvělých věcí: hráli jsme v Playboy Mansion, Kids Choice Awards, začali jsme tourovat i v zámoří, hráli jsme po velkých arénách v Austrálii a viděli jsme, jak moc se této desce daří. V Kanadě byla snad čtyřikrát až pětkrát platinová! Bylo to období naší kapely, kdy se nám všechno dařilo a dostali jsme se na různé skvělé televizní show jako je Jay Leno a tak. Bylo to skoro jako kdyby nám první deska dala MTV a první ochutnávku rádia a úspěchu. Druhá deska nám ukázala, že i nadále můžeme pokračovat a že nám náš sen jen tak nezmizí. To pro nás byla ta největší výzva: neztratit vše, čeho jsme dosáhli. Myslím si, že jakmile jsme byli schopní se přes tuto výzvu dostat, bylo úžasné mít v kapele tak moc sebejistoty a spokojenosti. Hudebně miluju každou píseň. Je to velmi silná, chytlavá, srdečná a rozličná deska. Někdy si přeju, aby naše nové album bylo naším prvním, a byli jsme úplně novou kapelou, protože když už jsme tu deset let, někdy člověku přijde, že nemáš šanci dosáhnout toho samého ohlasu, jako když jste byli kapelou novou. Přijde mi, že kdybychom přišli s touto deskou, nebo kdybychom měli jiné jméno, lidi by se ptali: „Kdo to sakra je?“, ale jsem na ni opravdu hrdý. Opravdu jsme do ní dali všechno a napsali jsme pro ní přes 70 písní. Je vtipné, že ke mně jednou přišel kluk z jedné kapely a řekli mi: „Přijde mi, že každá z těch písní by mohla být singlem pokaždé úplně jiné kapely.“ A to pro nás byl opravdu velký kompliment. Miluju to, že tyto písně hrajeme naživo. Když jste v kapele, která hraje nové songy naživo, někdy to lidi moc nezajímá a chtějí slyšet jenom ty staré písně, ale cítím, že to vzrušení je úplně stejné, když hrajeme novou píseň, stejně jako když hrajeme něco ze třetí desky. Snažíme se zajistit, aby naše každá deska byla něčím jiná.
Myslím si, že rozdíl je v tom, jak k věcem přistupujeme; jako kdyby naše každé album bylo naší první a zároveň poslední deskou. Protože kvůli tomu jak lidi vnímají Simple Plan, jsou někteří lidé překvapeni, že jsme i po deseti letech stále tady a přijde nám, že na sobě máme nějakou nálepku, kvůli které musíme společnosti stále něco dokazovat. Je to jako kdyby každá deska, kterou napíšeme, je tu proto, aby nám zachránila život, a taky proto, že tu máme takové množství fanoušků a poslední věc, kterou bychom chtěli, je zklamat je. Vím, že to zní jako klišé odpověď pro rozhovor, ale jak víte, máme s našimi fanoušky obrovské spojení. Když nám říkají, že potřebují novou píseň, nebo desku, protože se v jejich životě dějí věci, které jsou pro ně velmi těžké nebo prostě jen potřebují něco, co jim vykouzlí úsměv na tváři, bereme to vážně a nechceme vydat něco, co by nebylo skvělé. Opravdu jsme dělali všechno pro to, aby tato deska byla co nejlepší. Máme dost písní na to, abychom vydali i další desku! Písně, které se na tuto nedostali jsou skoro stejně dobré, takže to bylo těžké rozhodování.
ATP: Kdybys nebyl v Simple Plan, co by jsi dělal a proč?
Chuck: To je dobrá otázka. Nevím, jak přesně na ní odpovědět. Hádám, že dělat něco kolem hudby a kapel od té doby, co mi bylo 13 mělo velký vliv na můj život, takže jsem si nikdy moc nepředstavoval, že bych byl něčím jiným, ale chtěl jsem dělat něco, co by mělo co do činění s hudbou. Miluju business stránku hudebního průmyslu a management hudby. Nakonec ale, nechal jsem práv jen abych byl v kapele, takže možná právníkem, kdo ví?
Kdybych si ale měl přát, čím bych chtěl taky být, byl by to sportovní agent. Jako reprezentantovat atlety a tak, to by mě moc bavilo. Chtěl bych být profesionálním sportovcem, ale to by se nikdy nestalo! Kdybych mohl dělat cokoliv bych chtěl, byl by to hokej. Pořád hraju a mám v hokejové lize hodně kamarádů a je to strašně super. Sranda je, že oni zase chtějí být v kapele, a lidi v kapele chtějí dělat to, co dělají oni. Ale když se to vezme kolem a kolem, moc rád za to, co mám, je to zatraceně úžasný.
ATP: Když jste se Simple Plan začínali, následovali jste nějaký konkrétní cíl a myslíš si, že jste jej dosáhli?
Myslím, že jsme měli hodně cílů. Já jsem byl s naší kapelou vždycky hodně ambiciózní. Když jsme poprvé začínali s naší kapelou Reset, začínali nám docházet dopisy z USA a pak z Kanady, Švýcarska, Japonska a to bylo ještě před internetem a tak. Museli jsme pro tyto lidi hrát, byla tu šance cestovat a pro mě to bylo taky to, že jsem moc chtěl hrát v nových zemích. Teď když jezdíme třeba po jihovýchodní Asii, říkám si, „Ještě jsme nehráli ve Vietnamu, Maďarsku, Turecku, Ukrajině…“ Vždycky sním o tom, že naše kapela pojede zahrát i do zemí, kde ještě nebyla.
Když se ohlédnu zpátky na to, čeho jsem tehdy chtěl dosáhnout, byli jsme celkem asi v 55 zemích, myslím, a to je pro mě opravdu mezinárodní úspěch, toho jsme myslím dosáhli. Poslední věc, kterou bych chtěl je, abychom doáhli úspěchu jen v Kanadě, nebo jen na jednom místě. Cestovat po světě je strašně super a všude jsou lidi, kteří milují hudbu a na světě je vždycky někdo, ve dne nebo v noci, kdo si vaší hudbu pouští ve svém pokoji, sklepě, na cestě do školy nebo do práce, nebo když je mu v životě nejhůř. Pořád to slýchávám od našich fanoušků v dopisech, na Twitteru, když je potkávám na koncertech a po celém světě máme fanoušky, kteří si našich písní užívají. Toho jsem chtěl jako kapela oosáhnout.
Přijde mi, že je hodně zásadních věcí, kterých dosahujeme, což je úžasné – jako mít headlinovou show v aréně u nás doma, což pro nás bylo ohromné. Všechny ty věci, které jsme viděli u našich oblíbených kapel jako Guns N‘ Roses, Pearl Jam – těch už jsme také dosáhli a určitým způsobem se snažíme jít v jejich šlépějích. Z našeho seznamu už můžeme vyškrtnout spoustu věcí, ale pořád je toho tu ještě hodně, o čem sníme, co jsme ještě neudělali – jako například dostat se na obálku Rolling Stone. Dosáhneme toho někdy?Možná. Možná ne. Ale to nás pohání dál. Jestliže už nemáš nic, čeho bys chtěl dosáhnout, možná v tu chvíli přestaneš tak tvrdě pracovat. Je skvělé mít nové cíle a nové sny, takže si myslím, že máme ještě hodně práce, kterou bychom chtěli udělat.
ATP: Máte nějaké plány na připomenutí vydání „No Pads“?
Chuck: Pracujeme hned na několika projektech. Jedním z nich je udělat speciální koncerty, na kterých zahrajeme jen písně z první desky. Je to těžké, nechceme to nějak moc dopředu oznamovat, protože chceme, abychom některé lidi překvapili, anebo to možná uděláme? Překvapíme lidi a zahrajeme celou desku. Myslím, že v roce 2012 budeme hodně oslavovat. Pracujeme na fotoknize, která bude dokumentací historie kapely a měla by mít přes 250 stránek. Pořizovali jsme fotografie od prvního dne a teď máme přes 30 000 fotek a je to šílené, kolik věcí máme ze zákulisí a života v autobuse a myslím si, že chceme dát dohromady něco nádherného, co by připomnělo historii této kapely. Je to můj projekt, na který myslím už hodně dlouho a tentokrát už se s ním konečně něco děje.
Letos bych chtěl ještě také vydat další hudbu a vydat nové DVD. Máme fanoušky, kteří milovali „A Big Package For You“ a chtěli bychom mít jedno takové i v roce 2012. Nemyslím si, že se stane tak kultovním jako to první, protože tehdy jsme byli mladí, bylo nám 21/22 a bylo to pro nás šílené a pořád jsme někde blbli. Možná už naše vtipy nejsou tak skvělé jako dřív, ale rozhodně chceme udělat něco, čím si 10. výročí připomeneme – a to nějakou novou hudbou a novým DVD. Tento rok pro nás bude opravdu velký, nebude to jen o koncertování. Bude to náš velký rok a máme toho hodně v plánu.
ATP: Díky čemu jsou Simple Plan stále tady i po 12 letech?
Sebastien: Upřímně, všichni v kapele máme tu samou vizi jak se vidíme jako kapela a milujeme, co děláme.
Chuck: Hodně za to můžou fanoušci. Samozřejmě pro kapelu je vždycky velmi motivační přijít s něčím, na co mohou lidé reagovat. Je to obrovská radost a my jsme měli velké štěstí, že jsme dostíhli tak velké podpory po mnoho let a lidé se za námi pořád vrací a jsou tu i noví fanoušci, kteří se k nám přidávají, je to skvělé.
A stejně tak i naše přátelství. Je těžké být s někým 300 dný v roce, skoro každou hodinu. Je to těžké, takže to, že spolu tak dobře vycházíme určitě znamená hodně.
Pořád jsme blázni do toho, co děláme, záleží nám na tom. Myslím si, že v momentě, kdy ti to vše přestane být jedno, jako kapela přestanete fungovat. Jde to všechno z naší pracovní morálky a toho, jak jsme byli vychováni, ale nikdy nevydáme desku, kterou bychom neměli rádi, nebo nepůjdeme na pódium, jestliže nehrajeme dobře. Vždycky se ujistíme, aby každá naše show byla skvělá. Nemyslí si, že je v naší DNA podvádět, jako třeba jít na pódium a hrát jen napůl. Pořád mi přijde, že do toho dáváme všechno, je to naše přirozenost. Jestliže někdo zaplatí 20-40 dolarů za lístek, odehrajeme sakra dobrou show a dáme jim vše, co jim můžeme tu noc nabídnout.
Myslím si, že naši fanoušci to vidí a oceňují to. Nikdy jsem nepotkali nikoho, kdo by za mnou přišel a řekl mi, že jsme se o ně nezajímali nebo že jsme se tu noc vůbec nesnažili.
Sebastien: Bylo by pro mne velice těžké jít na pódium a nestarat se o to, jak budu hrát. Jakmile jsem tam a vidím ty lidi, říkám si: „Bezva, tohle je skvělé!“
Chuck: Je to skoro jako reflex a důvod, proč to dělám.
Sebastien: Ať už mám sebehorší den, moje nálada se mi vždycky ihned zlepší, když vejdu na pódium.
