„Takže, v roce 2012 jsem se já společně s několika přáteli rozhodla zúčastnit se několika německých koncertů SP. Začali jsme Hamburkem, odkud jsme jeli do Berlína, pak do Kolína a následně do Mnichova – a to celé autem. Moc jsme si to užívali – tedy až do dne, kdy jsme opustili show v Kolíně a rozhodli jsme se jet přes noc do Mnichova, kde jsme měli přespat u další z našich kamarádek. Většinu jízdy jsem byla vzhůru a bavila se s kamarádkou, která řídila, ale když už jsme byly skoro u Mnichova, se mi podařilo na chvíli usnout.

Probudil mě pohyb auta, které se najednou začalo točit dokola a narazilo do kraje dálnice… Někdo to do nás zezadu napálil (nikdy jsme se nedozvěděli, kdo to byl, jelikož hned ujel) a naše auto se začalo točit dokola na dálnici. Když jsme se konečně zastavily, naše auto bylo na odpis, já jsem krvácela z hlavy a další kamarádka si zase narazila kyčel. Naštěstí kolem zrovna projížděla policie a ambulance přijela také do několika minut. Vzali mě do nemocnice, kde mi zašili ránu na hlavě, zatímco mé kamarádky prohlíželi a zrentgenovali. Byl to zázrak, ale nezůstaly jsme trčet půl hodiny od Mnichova a podařilo se nám vypůjčit si auto a ještě ten den nás pustili z nemocnice.

Když jsme se konečně dostali do bytu mé kamarádky, potlučené, otřesené a trochu traumatizované, musely jsme čelit rozhodnutí, jestli ten den vyrazíme na koncert nebo ne. Pršelo, byla zima, všem nám nebylo zrovna do smíchu, ale rozhodly jsme se jít, jelikož už jsme toho ten den udělali tolik, abychom se do Mnichova dostaly. Čekání na soundcheck v dešti bylo jednou z chvil, kdy jsem silně přemýšlela o tom, že se možná vrátím zpátky do kamarádčina bytu a budu po zbytek dne spát, ale jakmile nás pustili dovnitř haly, všechna ta nejistota zmizela.

Po několika písních za námi kluci přišli dolů a všechny ty těžkosti celého dne najednou stály za to. Kluci byli neskutečně milí a vypadalo to, že o nás měli skutečně velké obavy. Musely jsme svůj příběh vyprávět asi milionkrát a dokonce se mě zeptali, jestli mi na mou ránu nemají přinést led (byla jsem hodně oteklá, což mi tehdy vůbec nedocházelo). Jeff mi tehdy vymyslel novou přezdívku “Stitches” (překlad: „Stehy“) a říkal mi tak mnohem déle, než by se mi možná i líbilo, abych řekla pravdu. Nemuseli o nás vůbec vyjádřit žádnou starost, ale udělali to, a to je dosud jeden z hlavních důvodů, proč jsou Simple Plan jednou z mých nejoblíbenějších kapel. O dva dny později na soundchecku ve Vídni byl pak Pierre zrovna uprostřed písně, když jsme vcházeli do haly a kdy přestal zpívat, jen aby se mě zeptal, jak se daří mé hlavě – jsou to opravdu neskuteční lidé!“

„Všechno to začalo tím, když se Jeff na Twitteru fanoušků zeptal, jestli by mu někdo nepomohl navrhnout jeho nové trsátko. Pracuji jako grafička, a proto jsem se rozhodla to zkusit. Rozpracovala jsem několik návrhů a zaslala jsem mu je. Jeff mi pak nedlouho poté odepsal, aby mi řekl, že se mu mé nápady líbí, jen by je chtěl ještě trochu poupravit. Nakonec mi však řekl, že i přesto, že se mu má práce líbila, pro konečný design svých trsátek se rozhodl jít jinou cestou, ale řekl mi, že mi i přesto nabídne zdarma vstupenky na koncert a spolu s nimi i setkání s kapelou (v tu chvíli nebyl žádný koncert v mém městě oznámen) – trochu mě to zamrzelo, ale byla jsem moc ráda za tu příležitost.

To vše se stalo v únoru – měsíce plynuly a na červenec bylo konečně oznámeno turné SP po Mexiku. Byla jsem tak natěšená, že jsem okamžitě napsala Jeffovi a zeptala se jej, jestli dodrží své slovo – on mě ujistil, že ano a řekl mi, abych mu to ještě později připomněla. To jsem taky udělala a byl opravdu velice milý, zeptal se mě na mé jméno a několik dní před koncertem mi napsal, aby mi řekl, že mé lístky budou k vyzvednutí na pokladně před halou. Nenabídl mi sice žádné setkání s kapelou, ale já byla nadšená i tak – měl to být můj šestý koncert SP, ale vůbec první, na kterém jsem mohla být se svou nejlepší kamarádkou.

Konečně nastal den D a my jsme vyrazily k pokladně… ale TAM ŽÁDNÉ LÍSTKY POD MÝM JMÉNEM NEBYLY K NALEZENÍ! Vzpomínám si, že jsem se cítila velice zklamaná a trochu naštvaná, ale pak jsem si uvědomila, že kluci takoví nejsou a Jeff by něco takového svým fanouškům nikdy neudělal, tak jsem mu poslala zprávu, ve které jsem mu vysvětlila, že mé lístky nebyly na pokladně a jak jsem z toho byla zklamaná. Asi po půl hodině, která mi ale připadala jako věčnost, mi napsal zpátky, celý překvapený a dokonce mi i poslal screenshot s mým jménem mezi seznamem hostů. Někomu se totiž podařilo mé jméno chybně opsat a místo Paola tam stálo Pablo. Bylo mu to moc líto a moc se za tu chybu omlouval. Nakonec vyslal Sima, tehdy tour manažera SP, aby mě před halou vyhledal. Když jsem se s ním sešla, šli jsme společně vyzvednout mé lístky a pak nám dal dvě texilní samolepky, na kterých stálo „after show“. Byly jsme z nich nadšené, ale také trochu zmatené: Znamenala ta samolepka také přístup na pizza párty? Nebyla jsem si jistá, a tak jsem Jeffovi opět napsala a zeptala se ho. Řekl, že ano!! Vzpomínám si, jak jsme byli nadšení. Jsem si jistá, že jsem začala skákat nahoru a dolů a křičet na celé kolo. O takové chvíli jsem snila celý život a teď tu přede mnou konečně stála!

Koncert jsme si moc užily a po něm jsme se přidaly k frontě, kde se začali shromažďovat všichni, kteří si zakoupili vstup na pizza párty – nemohly jsme uvěřit, že se to skutečně děje. Všechno bylo perfektní až do chvíle, kdy nás měl těsně před vstupem zkontrolovat sekuriťák, jestli máme speciální papírový náramek, umožňující přístup na pizza párty, který jsme však s kamarádkou neměly. Zastavil nás, abychom mu ukázaly své náramky a já se mu snažila vše vysvětlit – samozřejmě mi ale nevěřil ani slovo. V tu chvíli jsem si už myslela, že to bude konec, a že nás od tamtud vyrazí, ale podařilo se mi zavolat na Chadyho na druhé straně haly, který mě uslyšel a přišel za mnou. Já mu vše vysvětlila a on mne požádal, abych tam zůstala, zatímco on promluví s Jeffem. O chvíli později jsem viděla, že přichází kapela, Jeff mě uviděl a okamžitě mě přišel pozdravit, obejmout mě a vzal nás s sebou na pizza party. Ten moment byl neskutečný, Jeff se ke mně a k mé kamarádce choval moc hezky. Dokonce jsem se kvůli němu i trochu zastyděla, když si ze mě utahoval, jak jsem na něj byla chvíli na Twitteru naštvaná, když jsem ještě neměla své lístky. Povídali jsme si a zasmáli jsme se všemu, co se ten den stalo. Všichni kluci z kapely jsou neskutečně milí, velmi skromní a normální – možná i mnohem víc, než jsem si to do té doby představovala.

Od toho dne ke mně Jeff nebyl nic než úžasný, a dokonce mě poznal i na posledním soundchecku a pizza párty v mém městě. Myslím si, že je úžasné, jak skvělí lidi to jsou a vše, co se stalo mě přimělo je milovat o to víc.“